No, o tom, komu pomůžeme a komu ne, nerozhoduje geografická poloha. Nepomáháme jen těm, kteří jsou v naší bezprostřední blízkosti. A taky nemůžeme pomoci všem najednou. A jinak co Váš návrh ohledně problematiky seniorů? Jak byste to řešil Vy? Vy osobně zatím zřejmě tak, že chcete blízkého seniora hodit na bedra někomu jinému.

Takoví jsou nejchytřejší, odsoudí člověka od klávesnice bez sebemenší znalosti problému...

Vážený Jene Záturecký, staral jsem se o osobu mně blízkou po 5 let a v rámci zhoršení stavu domácí péče (i přes mou, troufám si říci, profesionalitu v oboru) není zcel vyloučena, ale musel bych zanechat zaměstnání. Není, kdo by se další z rodiny na této péči podílel. Takže opravdu nejde o hození problému na něčí bedra, to by mi mohly dosvědčit pečovatelky, které k nám docházely, že v podstatě 5 let permanentně ošetřuji... Ale neberu to ve zlém a rozumím vaší poznámce, pramenící z neznalosti dané situace...

To rozhodování, co dál, je moc těžké. Můj děda ke konci svého života trpěl stařeckou senilitou, byl občas nebezpečný sobě, i okolí, a tehdy jsme byly na to dvě, mamka a já, a nějak jsme to zvládly. Jenže teď je ve věku dědy už maminka. Rok po těžkém srdečním selhání. Následně selhání ledvin. Špatně slyší. Občas zapomíná, nevypne sporák, a odejde...A jsem na ní sama. Mám práci, kdy si můžu tak 50 % času zařídit podle potřeb, takže prozatím to jde. Žádné pečovatelky by maminka nesnesla, nemohly jsme ani požádat o ošetřovné, protože mamka se zasekla, že nikdo nepřijde měřit, kolik kroků ujde, nebo jestli si ještě zvládne utřít prd..l. Byla vždy svéhlavá. Přesto doufám, že nikdy nebudu stát před problémem, který řešíte vy. Hodně síly přeji.

I Vám.

Jaroslavo, podobně jsem to prožíval i já poslední dva roky, takže zhruba vím, o čem píšete, i když každý člověk je individualita i v té nemoci. Myslím na vás a držím vám taky palce. Kdybyste chtěla popovídat, na Fb mám profil s touto fotkou, napište.