Zamyšlení k 17. listopadu

   Zítra se budou konat mnohé akce k výročí 17. listopadu, ať již směrované k roku 1939, nebo k roku 1989. Dovolte mi, abych se jako pamětník nad některými věcmi a jejich přesahem do současnosti zamyslel.

   Zítra uplyne 28 let od chvíle, kdy se studenti rozhodli vzpomenout na své předchůdce z roku 1939 a svolali s pomocí svazáků a překvapivým "požehnáním" komunistického režimu shromáždění k uctění památky obětí z roku 1939. Byl jsem tehdy, v pátek 17. listopadu 1989 po celou dobu přítomen- od Albertova přes Vyšehrad (tam jsem se nedostal přes velký dav před námi, ale kytku a svíčky jsme dopředu poslali) až na Národní třídu. Proto mi dovolte ani ne tak vzpomínky, jako spíš zamyšlení nad těmi roky, které mezitím uběhly a kam nás vlastně dovedly.

   Jistě si mnozí z Vás vybavíte, jak jsme stávali po 20. listopadu 1989 na náměstích, s napětím naslouchali každému slovu z projevů (mnohdy neumělých, nebylo mnoho zkušených řečníků a umělci měli dobrou rétoriku, ale nebyli politiky), tleskali výhradám vůči komunistickému režimu a komunistům vůbec a zvonili klíči jako umíráčkem starému režimu. Byli jsme natolik plni nadšení a touhy po změně, že jsme neviděli mnohé kompromisy, které bylo třeba (žel) udělat pro poklidné předání moci a pro zvolení pana Václava Havla prezidentem (tehdy ještě) ČSSR. Byla to - aspoň pro mne tedy určitě - doba hektická a krásná, protože jsem měl po dlouhých letech (vlastně poprvé v mém životě) pocit, že se podílím osobně na změně, které našemu národu dá svobodu slova, pohybu, volby - prostě SVOBODU !  Můj tatínek - a často na jeho slova vzpomínám - se mne několikrát ptal: "A máte, chlapče, dost kvalitních lidí?" A já ve své naivitě a neznalosti odpovídal, že jsou, že se vrátí emigranti, vystudují mladí a naši republiku vrátí tam, kde byla ve 30. letech ...    

   Nechci se tu probírat všemi etapami, kterými jsme jako ČSSR, ČSFR, nebo ČR prošli, bylo by to dlouhé a hlavně k tématu 17. listopadu nepatřící, rád bych se nyní ve zkratce zamyslel nad několika věcmi z poslední doby a s tím, jak souvisí se 17. listopadem.

   Prvním tématem bude svoboda slova a projevu. Za tyto svobody jsem se vždy i v době před listopadem 1989 bral a ti, kdo mne znají, vědí, že mi to přinášelo jen problémy s tehdejším režimem a jeho represivními složkami. Tudíž když se objevily Lidové noviny , Reflex, Respekt, Studentské listy a další svobodná média (včetně rozhlasových a televizních stanic), byl jsem spokojen, že lze číst přesné a jasné informace, že nám nikdo nelže a nevnucuje, co si smíme a máme myslet. Ano, bylo to tak, dokonce i v době, kdy mnohá tištěná média byla v rukou majitelů z ciziny. V současnosti už osobně mám problém s našimi médii. Ta soukromá jsou logicky poplatná svým majitelům (často jen podprahově, ale jsou), ta veřejnoprávní jsou zase politicky korektní až aktivistická, zaměňují formu a obsah, takže namísto informace o události se dozvíte názor reportéra, tedy osobní pocit a ne reálnou informaci. Dozvíte se např. o nacionalistech v Polsku a jejich antisemitismu, ale nikdo neřekne, že o antisemitismus nešlo, ale projevy byly antimigrační. Tento posun je vydáván za jasnou informaci a přitom jde o čistou dezinformaci. Podobné dezinformace se dovídáme o Katalánsku, kde shromáždění mnoha desítek tisíc lidí v Barceloně jako by se ani neuskutečnilo (nezastávám se ani jedné ze stran, jde mi teď čistě o informace a jejich pravdivost !).. Stejně tak se v rámci veřejnoprávního rozhlasu v rámci rozhovoru s hostem dozvíte namísto korektní otázky a vyslechnutí odpovědi hostovy, že redaktor nehodlá poslouchat tyhle názory hosta, s nimiž nesouhlasí... Nu, potom jsou dvě možnosti: 1. Buď by měl být redaktor na hodinu odejit, protože neplní svou veřejnoprávní práci tak, jak by měl, nebo 2. Opět se rozjela cenzura (nyní nazývaná "politickou korektností") a redaktor smí takto nevybíravě vnucovat hostovi, co smí či nesmí říkat. Nu a vzpomeňte si, jak jsme chtěli a křičeli na náměstích, že chceme Lidové noviny, že chceme svobodu slova ... takhle ovšem svoboda slova nevypadá, milí čtenáři, takhle ne.

   Svoboda projevu je druhým bodem, k němuž se chci dostat. Pamatuji se, že v sobotu 18. listopadu 89 jsem byl přizván panem Litomiským, abych jej doprovodil na (už nevím, který) ONV v Praze, kde jsme žádali o povolení shromáždění na 10. prosince, na Den lidských práv. Úřednice z nás byla tak vykulená, že naši žádost přijala a my v klidu odešli. Od té doby se možnost projevu změnila (to je vidět i v tom, že Vás zde nyní mohu takto oslovit). Informační technologie postoupily natolik, že se během pár vteřin spojíte v podstatě s kýmkoli na druhém konci světa. Ale- a zde jsme u dalšího problému- v rámci informačních "válek" se rozjely války dezinformační. Praktikují je obě strany, ale jen jedna je pranýřována a zveličována.Každý, kdo jakkoli nevěří našim veřejnoprávním informacím, je pomlouván, deptán, jeho profily a stránky jsou nahlašovány a blokovány, vznikají dokonce udavačské weby, které se specializují na lidi s jiným názorem (a nejde o to, zda je pravdivý, ale že není "ten jediný správný") a vytvářejí jejich seznamy. Mnozí se k tomu dokonce i hrdě hlásí. Víte,vždy si vybavím dobu před listopadem 1989, kdy byla naše společnost profízlována skoro dokonale a říkalo se, že když se sejdou 3 lidi, nejmíň jeden je fízl. Dnes se pod záminkou boje s ruskou propagandou (mmch, za proruského je označován každý, kdo má výhrady k EU a Bruselské politice) prohlašuje za nerelevantní každý zdroj, který neobhajuje tu jedinou správnou propagandu. Bolí mne srdce, když se někdo ohání Pravdou a láskou, které ctím, a přitom fízluje druhé, udává je a snaží se jim bránit v svobodě veřejného vystupování. Zde vidím velkou bolest naší demokracie- vracíme se opět kamsi zpět- k cenzuře a každý, kdo se názorově odlišuje, je potlačován a vytlačován z veřejného prostoru, aby zněl jen ten jeden správný hlas (jako kdysi neslavné Rudé Právo). Tady by se také mělo mnohé změnit...

   A třetí bod mého zamyšlení nad dobou polistopadovou bych věnoval svobodným volbám. Po nich jsme asi všichni toužili a doufali jsme, že si zvolíme slušné a čestné lidi, kteří naši zemi vyvedou z toho komunistického marastu zpět do Evropy a do světa, mezi demokratické země. Nu, volili jsme si takové parlamenty a Senáty, jaké jsme si volili. K tomu se nemá význam vracet- volič rozhodl a politici utvořili koalici takovou či onakou. Ale ve chvíli, kdy se začalo hovořit o přímé volbě prezidenta republiky a udělalo se z toho obří politikum, nastal podle mne problém. Nátlak, který byl vyvíjen na politiky, že zákulisní kejkle při volbě nepřímé budou oceněny nezvolením politiků v následných volbách parlamentních, způsobil, že byla "horkou jehlou" upraven možnost přímé volby a ta byla přijata našimi zákonodárci. Ale zcela evidentně chybělo množství doplňujících zákonů, vyhlášek a úprav, které by vymezovaly pravomoci a povinnosti takto zvoleného prezidenta. Nu, dobrá, přímá volba byla přijata a mezi mnoha kandidáty se vyprofilovali dva či tři favorité. Jeden (ten, který se neschovával, ale potom neunesl prohru a zmizel) a dva, kteří postoupili do druhého kola.V něm nastalo něco nečekaného. Kandidát, který měl být tím zástupcem Pravdy a lásky, neuspěl proti jednoduché a často hrubostí podložené rétorice svého soupeře. A zde nastal problém. Ti, kteří tolik volali po přímé volbě, naráz její výsledek odmítali uznat a od té chvíle jej neuznávají. Mohu mít mnohé výhrady k vítězi první přímé prezidentské volby (a mám je také), ale jedna věc je jistá: byl zvolen tak, jak si přáli i jeho odpůrci- svobodně, demokraticky a přímo, občany této republiky.

   Letos už nám jede ve velkém nová prezidentská kampaň. Kandiduje 9 mužů, z nichž jeden se stane dalším prezidentem ČR. Který to bude, Bůh (nebo spíše voliči, že?) suď... Nehodlám zde radit či říkat, koho byste měli či neměli volit, toho jsem dalek. Jen bych byl moc rád, kdyby se tyto volby odehrály aspoň v nějakých mezích základní slušnosti... i když po volbách parlamentních o tom velmi silně pochybuji...

   Takže, milí čtenáři, přeji Vám všem, abyste si zavzpomínali na tu pro mnohé snad krásnou dobu, kdy jsme vyjadřovali po 40  letech svobodně a veřejně své názory a přeji nám všem, aby tu bylo méně udávání, fízlování a cenzury a více opravdu svobodného slova. To je pro mne základ, za který jsem bojoval před listopadem a budu za něj bojovat i nadále.

   Hezké dny sváteční Vám všem přeji a dobrou volbu v lednu...